Už naši doma nám tímto bonmotem lezli na nervy. A Chinaski nám to zpívají furt.
„Jak si usteleš, tak si lehneš“. Babi ještě říkala: „Dagmarko, pověst máš jenom jednu!“ To je ovšem pro naše koučovací okénko momentálně irelevantní.
Téměř programově jsem od dětství ignorovala jakékoli rady, které (bože chraň) by mě mohly posunout, obohatit nebo před něčím ochránit. Vysvětluji si to tím, že někomu není pomoci. Tento nešvar se dědí, tak očekávám a vidím minimálně jednoho ze svých potomků, že půjde dobrodružně v mých šlépějích. Komu je tento model povědomý, nevěste hlavu, máme skvělé děti. Neseme v sobě mnoho důkazů, že se umíme ze všeho vybabrat s grácií. Cesta je to trnitá, ale své místo pod Sluncem (s trochou štěstí a inteligence) si ve finále najdeme.
Moje portfolio koučovaných se v poslední době rozšířilo o náctileté a dvacetileté, jejichž rodiče prozíravě došli k závěru, že momentální indispozici potomků vybabrat se ze stagnace, přenechají osobě nezávislé a nestranné. Mám šanci „rozpřemýšlet“ a nasměrovat jejich potomky k rozhodnutí, která jim zkrátí cestu hledání, co se sebou.
Mladí to mají dnes těžké. Obrovské nároky a očekávání, tisíce možností, co dělat, co a kde studovat, jestli cestovat nebo dostudovat. Všechno je tak lákavé a zahlcující zároveň. Něco radí rodiče, něco kámoši a v sobě mají unikátní touhy, které občas přebíjejí rozumem a někdy nechávají vybublávat na povrch. Jaká rada a touha je ta správná? (Tu správnou v sobě nosíte.)
Tento guláš v hlavě spláchnou sprchou ze sociálních sítí, které chrlí jen a jen vygenerované superúspěšné jedince. Co na tom, že průměrná holka z Horní Dolní se vyfotí přes filtry u cizího auta zaparkovaného na ulici? „Je jí dvacet a už má takovou káru. Ta se má, a ještě je tak krásná! Jojo, ta ví, co se životem. A ještě bude chytrá, protože ten (obšlehnutej) citát pod fotkou: „Buď režisérem svého života“, je jednoznačně pravdivej.“
Chcete být skutečnými režiséry svého života?
To je otázka pro mladé i jejich rodiče.
Přestaňte vyjmenovávat co nemůžete a co nejde. To jsme už slyšeli. To vás činí nemohoucími a drží nízko při zemi. A vy rodiče se vzchopte! Jste největšími vzory svých dětí, jak to v životě dělat nebo nedělat.
Vyjmenujte, co jde a co můžete. Vždycky něco jde a něco můžete.
Jděte dál a představte si, co by mohlo jít, a to do detailu a použijte přitom fantazii. S tou jste se narodili. A jaké to tam je, když už jste toho dosáhli? Fantazie dává vizím dostatečný náboj a motivaci.
A pak si odpovězte na otázku „PROČ?“ Proč to chci? Proč to dělám? Proč ta námaha? Proč by mě to mělo bavit? Proč to za to stojí? Pokud budou vaše odpovědi nicotné, malicherné, zkrátka debilní, a to ucítíte sami (…protože to má ten a ten, protože Hanička odvedle bude závidět, protože je to tak správně, apod.), hledejte dál.
Když máte své proč, máte téměř jistotu v odpovědi na otázku „JAK?“. To přijde samo a bude to lehčí, než si myslíte.
Stojí to za námahu. Jde o vaše štěstí a není čas na hrdinství. Jak se vám přehoupne třicítka, rychlost času se zdvojnásobí. (Neptejte se mě, jak je to možné, sama jsem z toho paf). Čas nemáme nikdo. Proč s ním mrhat a motat se v kruhu nebo ve výmluvách, že něco nejde nebo nevíte?
Pokud to dobře uchopíte, už nikdy se nerozčílíte nad hláškou: „Jaký si to uděláš, takový to máš.“Naopak, budete vědět, co znamená být režisérem svého života.
Vaše Dagmar
Comments